25.01.2009 13:07

I Popelky musí jít s dobou...

Pustil jsem si Popelku Vlasty Janečkové z roku 1969 a začal jsem ji srovnávat se Třemi oříšky pro Popelku Václava Vorlíčka z roku 1973. Filmy, jež od sebe dělí 4 roky jsou velmi odlišné. Možná i proto, že vyjadřují ženský a mužský pohled na příběh. Popelka z roku 1969 je dětská, nesmělá a nejistá. Vztahy postav raději než slova vyjadřují pohledy očí. Máme sice zvukový film, ale proč vyjadřovat slovy to, co lze vyjádřit obrazem. Záběry jsou dost dlouhé na to, abych se mohl vcítit do postav, pochopit a prožít jejich emoce, bez přítěže slov. A když už je třeba něco říci, řekne to trubadůr - Vandrák. Nejdříve vysvětlení toho, co přijde a pak příjemné vychutnávání.

Teď už se takto netočí. Kouzelné zaklínadlo je: "Akce!". Místo rafinované večeře o třech chodech dostáváme fast food menu. Místo úsměvu dostáváme řachandu. Místo hereckých osobností - celebrity. Místo příběhu - zakuklený populismus. Místo gurmánství - obžerství. Ode všeho trošku.

Popelka z roku 1974 už je modernější, jak filmově, tak jako postava. Je "stará" v tom ohledu, že Král je ještě Král s velkým K a má po boku moudrou Královnu. Popelky by byla trochu kluk, kdyby to nebyla tak krásná ženská bytost jako Libuše Šafránková. Pohádky zasáhla emacipace. Má geny Amazonek a její pra-pra-vnučka je asi Lara Croft. Ani takové pohádky se už ale netočí. Ve snaze překonat úspěšné vzory se do extrémů přehánějí detaily a nikoho nenapadlo, že klíčem by mohla být vyváženost a umírněnost.

Původní princezny a Popelky už nikdy nepotkáme. Moderní doba už od ničeho nemá odstup a tak nedokáže dodržet důležitou zásadu: "K princeznám se nečuchá". Kašleme na autority. S tím černým už si tykáme, protože je to popleta a trouba, z Pekla už nikdo nemá strach. Krále a šlechtu jsme zlikvidovali jako třídu. Bůh je shovívavý strejda a do barvotiskového Nebe by chtěl jen úplný blázen. Ani Láska už nedokáže chodit kolem a nejistě se poohlížet. Kde je ale smysl, když už není čeho se bát a po čem toužit?

—————

Zpět